Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jeden den „služebního“ kokršpaněla

10. 11. 2008

Zvoní budík. Vyvaluju se v postýlce a ještě se mi nechce vstávat, ale panička se už protahuje a hrabe se ven. Přece ji nenechám samotnou. Tak jdeme spolu napřed na dvorek, kde se vyčurám, a pak do kuchyně. Mám tady svůj pelíšek, tak si ještě zalezu, ale po očku pozoruji, jak vaří čaj a kafe, chystá jídlo do práce, pro mě snídani a odměny na cvičení. Když je skoro všechno hotovo, přichází páníček a dává mi snídani – to je zvláštnost, že to nemám v misce, ale dostávám z ruky. Zůstalo to jako zvyk z doby, kdy jsem byl štěňátko. Většinou je to syrové masíčko nebo rybička – jen pár kousků.

Potom máme s paničkou rozcvičku. Je to chvilka, při které zkoušíme všechny cviky a triky, které už umím. Obíhám paničku na jednu a na druhou stranu, točím se dokolečka, válím sudy, dělám panáčka, štěkám na povel, ale taky chodím u nohy a někdy mě panička nechá chvilku ležet v pokoji samotného a nesmím se ani pohnout. Pak se páníček obleče a jdeme spolu na malou procházku, to abych se vykakal a panička se zatím mohla v klidu vypravit. Když se vrátíme, poberou páníčci tašky, nasedneme do auta a vyrážíme.

Cestou se ještě obvykle stavíme na nákup. Páníček jde nakupovat a panička se mnou na psí loučku. Tam můžu chvilku běhat za tenisákem. Nosím ho paničce, ale nechci jí ho dávat, nejlepší na tom je to tahání, i když se občas zlobí, že bude mít ode mě úplně zničené ruce. Když paničce zazvoní telefon, vím, že už nás volá páníček, že nakoupil a jede se do práce.

Ráno se v kanceláři scházejí všichni zaměstnanci a to je moc príma. Všechny vítám a oni mají velkou radost. Od každého dostanu kousek sýra. Pak mají poradu, tak klidně ležím pod stolem a někdy si i schrupnu. Po poradě mi páníček postaví „věž“. K oknu přisune kontejner od stolu, dá na něj krabici a nahoru ještě mou matraci. Přisune židli, abych si mohl sám vyskočit nahoru nebo dolů. A tady ležím a dívám se z okna. Když je teplo, je okno otevřené, ale já nevypadnu, protože je tam mříž. Okno je v přízemí, takže kolem mě chodí lidi a to se mi líbí. Jezdí tam auta, chodí pejsci, běhají děti, takže se pořád něco děje. Panička a páníček zatím většinou něco ťukají na počítači.

Někdy zazvoní zvonek a přijde nějaká návštěva. Musím počkat, něž se zjistí, jestli můžu jít vítat. Někteří lidé nemají pejsky rádi, nebo se jich bojí, nebo mají alergii, nebo přijdou s malými dětmi. To mě pak zavřou a jsem smutný, ale nikdy nejsem dlouho sám, přijde za mnou někdo z ostatních zaměstnanců. Často ale můžu jít návštěvníka přivítat a to jsem moc rád. Některé už znám, jiní jsou noví. Na všechny vrtím ocasem, směju se otevřenou tlamou a některé i olížu. A když přijdou s pejskem, to jsem nejšťastnější. Někdy si návštěvník sedne s páníčkem nebo paničkou ke stolu a povídají si. To si lehnu pod stůl, někdy i hostovi na nohy, a v klidu pochrupuju.

Před polednem vezme páníček vodítko a řekne: „Jdeme na procházku“. Letím jako střela, protože venku je to přece jenom zábavnější než v kanceláři. Chodíme po ulicích, někdy se podíváme do nějakého parku a já čenichám a čenichám. Často nás lidé zastavují a vyptávají se páníčka, co jsem za pejska. Asi se jim líbím.

A pak už je oběd. Mám svou misku a své granulky, ale někdy mi dají ochutnat i lidské jídlo. Třeba špagety, mňam. Po obědě odpočívám na „věži“ nebo pod stolem. Později s paničkou nebo nějakým jiným člověkem z kanceláře cvičíme – chytám granule v letu do tlamy, proplítám se mezi nohama, ale taky trénujeme výstavní postoj. Mám v kanceláři taky své hračky, takže mi házejí balonek, nebo se se mnou tahají o uzel, nebo mi dají pet flašku a s tou si hraju sám. Odpoledne jdu ještě na jednu vycházku, tentokrát s paničkou. Většinou chodíme do parku, kde se seznamujeme s různými pejsky. Taky mě obvykle nemine nácvik běhání na výstavním vodítku.

Pak už se většinou sbalí taška a jedeme domů. Už se vždycky moc těším a prvně najdu svého plyšového kamaráda Matýska, abych mu řekl, co všechno jsem zažil. Potom si většinou lehnu někde, kde jsou páníčci, a odpočívám. Oni, myslím, taky, protože cítím kávu a šustí noviny. Někdy ještě pracujeme na zahrádce, ale teď už ne, je brzo tma.

Navečer se panička začne oblékat a chystat cvičební mlsky a já už vím, že se jde na největší vycházku. Tak kničím a skáču na dveře, protože se už nemůžu dočkat. Většinou napřed dost dlouho běžíme. Teda panička je fakt pomalá, často ji trochu táhnu, ale má jen dvě nohy, tak to chápu. Když už nemůže, jdeme volněji. Když bylo světlo, mohl jsem chvíli běhat i bez vodítka, ale potmě mě panička nepustí. Chodíme přes silnici, to musím u nohy, nesmím štěkat na kolemjdoucí pejsky a ani vítat všechny lidi, kteří chodí od tramvaje. Ale někdy potkáme pejska, se kterým si můžu pohrát. Ke konci vycházky mě panička přivolá, sundá mi vodítko a začíná výcvik. Chodím nohy, dělám obraty, trénujeme sedni, lehni, vstaň, někdy musím ležet a panička od mě na chvilku odejde. Pak už míříme domů a jsem oba dost unavení.

Doma mě čeká večeře – mňam, mám velký hlad. A pak mě panička položí na stůl v pokoji a češe mě, vybírá větvičky a listí. Taky mi čistí oči a zuby, prohlíží uši a packy, jestli nemám někde nějaký trn nebo semínko. Na konci se musím postavit do výstavního postoje a ukázat zuby.

Pak jsem propuštěn a už mám volno. Najdu si nějakou kostičku na hlodání, ale někdy hned usnu. Páníček jde spát dřív, panička ještě většinou něco ťuká na počítači, nebo žehlí a dívá se na televizi. Potom jdeme společně do ložnice. Vlezu si k nim do postýlky, ale nespím tam celou noc, přece se nebudu mačkat, když mám svůj pelíšek. Přijdu se pomazlit zase až ráno.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář