Speciál Javorka
Tentokrát jsme jeli do České Třebové. Cvičák se mi líbil, spoluzávodníci taky. Trochu jsme si s paničkou pochodili po ploše, trochu pocvičili, zkrátka pohoda. Docela brzy jsme přišli na řadu. Nějak jsem se nechtěl odpoutat od páníčka. Nevím, proč nemůže cvičit s námi. Tak jsem se po něm pořád koukal, ale on se schoval. Paničce se to moc nelíbilo, asi měla strach, že uteču jako v Pardubicích. Ale přinesl jsem pěkně aport a zůstal jsem ležet i na odložení, i když teda to je největší nuda jakou znám.
Pak byla přestávka, cvičili ostatní, páníček si četl noviny a já střídavě vyhlížel paničku, ležel v domečku a taky jsme se byli projít kolem. Mají to tam moc krásné.
A pak se všichni zvedli a sbalili a … hurá, jedeme na výlet! Jeli jsme docela dlouho a vystoupili jsme v ráji! Daleko od vesnic, uprostřed krásných luk, na obzoru lesy. To byla nádhera. Už jsem se chtěl rozběhnout do té louky, ale panička se tam s ostatními pořád na něčem domlouvala a nosily a zapichovaly se cedulky a tak. Tak jsem si myslel, že budeme stopovat. Ale stopovačku jsem nedostal. Zato panička donesla nějaké kusy plastového koberce a chtěla, abych jí je podával. No, udělal jsem jí radost (měla pro mě kuřecí srdíčka, tak proto), ale jaký to mělo smysl, nevím.
Potom už jsme šli taky do louky. Ale nemohl jsem běhat. Držel mě cizí pán a panička s jinou cizí paní chodili kolem a trousili ty kousky koberce. Pak panička přišla, dala mi čuchnout do pytlíku a prý „Přines!“ Vyběhl jsem směrem, kde ty koberce ležely, čuchl jsem k tomu našemu, ale to určitě nebylo to, co jsem měl přinést – nosím takové měkoučké čtverce a tohle bylo malé a jiné. Tak jsem hledal a hledal. Panička mě přivolala. A poslala mě ještě jednou. Pro jistotu jsem ten náš koberec vzal do tlamy a pokračoval jsem loukou dál, abych našel ten správný předmět. Když jsem se otočil, byl jsem už dost daleko a panička vypadala trochu nervózně. Tak jsem se vrátil a ten koberec jí dal. Zkoušeli jsme to ještě jednou na druhou stranu. Tady jsem ten kousek koberce zalehl, jako to dělám na stopě, ale taky to nebylo správně. Panička volala, tak jsem tedy přišel i s kobercem.
Trochu jsme si zase odpočinuli a šli do louky znovu. Tentokrát jsme šli oba s paničkou a když jsme zastavili, tak už jsem věděl, že ta popleta zase něco ztratila a já to mám hledat. Dala mi čuchnout do pytlíku a řekla“Hledej-aport“. No, ale to přece mohlo chvilku počkat, ne? Ta krásná louka tak lákala! Tak jsem rozběhl a jak mě dlouhá stébla trávy hladila po čumáku začal jsem „plavat“ a „dělat delfína“ (to říká panička). Slyšel jsem, jak mě panička volá, ale nemohl jsem přestat. Nakonec jsem se obloukem vrátil a slyšel jsem pana rozhodčího, jak říká: „Máte ještě čtvrt minuty“. Panička mě znovu poslala a já tu ztracenou věc obratem přinesl. Jakýpak s tím štráchy, ne? Jen nevím, proč panička a pak i páníček na cestě vypadali, jakože je jim moc špatně. No a nakonec jsem ještě posbíral nějaké naházené předměty. Zkoušel jsem nalákat paničku, aby si se mnou s nimi hrála, ale nechtěla. A pak jsme jeli zpátky.
Konec byl nejlepší, protože když jsme vystoupili na cvičáku, všude kolem se linula taková vůně! Hned jsem poznal, že je tu někde moc krááásná fenečka, která určitě chce, abych s ní měl štěňátka. Pořád jsem ji hledal a nemohl jsem myslet ani na to, že mám hlad a žízeň, ani na paničku ani na páníčka. Jen na NI. Při závěrečném nástupu se mi zdálo, že už jsem ji našel. Dvořil jsem se, lízal jsem jí uši, kňučel jsem. Ale všichni se mi smáli – prý jsem tak zblbnul, že jsem se zamiloval do psa – chlupatého choďáka.
Bylo toho na mě moc. Spal jsem celou cestu domů a ještě i celou neděli!
----------------------------------------------
Závody: Speciál Javorka 14.5.2011
Kategorie: ZMMP - poslušnost, speciální cviky
Pořadatel: ZKO Česká Třebová – JAVORKA
Dovolím si přičinit ještě malou poznámku.
Závody pro nás skončily dvěma vekými úspěchy.
Za prvé jsme poprvé neměli na poslušnosti ani jednu nulu. Získali jsem 41 bodů z 50, což považuji za vynikající výsledek.
Druhý úspěch byl ten, že jsme speciální cviky dokončili a měli svého Barda v autě. Prostředí obrovských luk s trávou po kolena mimo civilizaci bylo pro Barda tak náročné na soustředění, že se mi jeho pozornost podařilo udržet vždy tak maximálně 10 sekund. Dvakrát se uprostřed cviku vydal na výlet po louce a ve mně a mém manželovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Jen my totiž víme, jak málo stačí, aby se v Bardovi sepnul "lovecký" okruh a jak rychle pak dokáže pelášit daleko, daleko, daleko... (a nevrací se). V takovém prostředí bych ho nikdy dobrovolně nepustila na volno. Takže nakonec i těch 27 bodů z 50 je docela dobrých, ale hlavně, že nám náš chlupáč nezdrhnul.
Jinak se mi moc líbil cvičák, prostředí i organizace. Tentokrát důkaz toho, že na uspořádání pěkných závodů nepotřebuju mít cvičák za miliony.
Náhledy fotografií ze složky Speciál Javorka 14.5.2011